Kyanotypie v domácí dílně: od dvousložkového roztoku k promytému modrému otisku

Kyanotypie se často vysvětluje jako recept: smíchat, natřít, vystavit, opláchnout. V praxi ale většina nezdarů nevzniká v okamžiku expozice, nýbrž mnohem dřív — u papíru, který roztok nepřijme rovnoměrně, nebo u listu, který ležel příliš dlouho ve vlhku. Následující oddíly proto sledují celý řetězec od začátku do konce a u každého kroku zmiňují i to, co se v něm dá pokazit.

Jednotlivé části jsou psané tak, aby se daly číst i samostatně. Pokud si připravujete první várku roztoku, začněte první částí; pokud už tisknete a řešíte jen výsledný tón, přejděte rovnou k promývání a tónování.

Klasická kyanotypie stojí na dvou vodných roztocích, které se uchovávají odděleně. První obsahuje citrát železito-amonný, druhý červenou krevní sůl — hexakyanoželezitan draselný. Každý z nich vydrží v tmavé lahvičce dlouhé týdny, jakmile se však spojí, začíná se citlivá směs pomalu kazit. Proto se mísí v poměru jedna ku jedné a jen v takovém množství, jaké se během jednoho sezení opravdu spotřebuje.

Citrát železito-amonný je zelenkavý, silně hygroskopický a má sklon nasát vzdušnou vlhkost; jeho lahvička by se neměla nechávat otevřená déle, než je nutné. Červená krevní sůl se rozpouští snadněji a její roztok má výraznou jantarovou barvu. Po smíchání vznikne nazelenalá až olivová kapalina, která na papíře po zaschnutí zežloutne.

Rozdíl v poměru obou složek se projeví na výsledku. Vyšší podíl citrátu obvykle vede k rychlejší reakci a hlubší modři ve stínech, vyšší podíl krevní soli k jemnějším přechodům ve světlech. Nejde o pravidlo, které by platilo přesně u každého papíru, ale o vodítko, podle kterého se dá ladit vlastní směs. Většina lidí si dřív nebo později poznamená dvě tři varianty poměru a používá je podle toho, jestli tiskne fotogram, nebo kontaktní kopii z negativu.

Praktické zásady při míchání

Roztoky se připravují v destilované nebo alespoň měkké vodě; minerály z tvrdé vody se později projeví jako zákal nebo skvrny. Nádobí je vhodné vyhradit jen pro tento účel a po práci pečlivě opláchnout. Vzniklá směs se nemá nechávat na světle ani v teple — obojí urychluje její stárnutí.

Natřený list musí uschnout ve tmě. Nemusí jít o dokonalou temnou komoru — postačí zavřená skříň, zásuvka nebo místnost osvětlená slabým žárovkovým světlem bez přístupu denního svitu. Rozhodující je, aby se k papíru nedostalo ultrafialové záření, tedy okno, zářivka s vysokým podílem UV nebo odražené sluneční světlo.

Schne se zavěšený nebo položený na rovné mřížce, aby vzduch proudil z obou stran. Sušení fénem na nízký stupeň dobu zkrátí, ale horký proud vzduchu může vrstvu poškodit a zvýšit závoj. List je suchý, když má matný, rovnoměrně žlutozelený povrch a na dotek se nelepí.

Trvanlivost připraveného papíru je omezená a hodně závisí na vlhkosti prostředí. V suchém a chladném uložení mezi listy neutrálního papíru se dá počítat s několika týdny, v létě ve vlhkém bytě někdy jen s několika dny. Stárnutí se pozná podle toho, že vrstva tmavne do šedozelena ještě před expozicí, otisk pak ztrácí bílá místa a působí zašle. Pokud si nejste jistí, uřízněte z okraje proužek a proveďte krátkou zkoušku.

Kyanotypie nezvětšuje. Obraz vzniká přiložením předlohy přímo na papír, takže výsledek má vždy velikost předlohy. To vede ke dvěma přístupům, které se v praxi doplňují.

Kontaktní kopie potřebuje negativ o velikosti hotového otisku. Klasické filmové negativy malých formátů jsou pro to příliš drobné, proto se dnes nejčastěji tisknou digitální negativy na průhlednou fólii. Kyanotypie snáší velký rozsah, ale zvládne jej jen tehdy, má-li negativ dostatečnou hustotu; příliš světlá předloha dá plochý, celoplošně tmavý otisk bez bílých míst. Většina lidí si proto pro tento proces připravuje negativ zvlášť, s vyšším kontrastem, než by odpovídalo běžnému tisku.

Fotogram žádný negativ nepotřebuje. Na natřený list se položí rostliny, textilie, krajky, sklo, drátky nebo jiné předměty a exponuje se přímo. Ploché a neprůsvitné věci dají ostrou bílou siluetu, průsvitné listy naopak celou škálu polotónů podle své tloušťky. Rostliny je vhodné předem alespoň krátce zalisovat, aby dobře přilehly; jinak vzniknou kolem okrajů rozostřené stíny — což ovšem někdy bývá právě to, oč jde.

Rozdíl v přípravě

U kontaktní kopie se ladí hlavně negativ a čas. U fotogramu se ladí uspořádání předmětů a přítlak. Obojí se dá kombinovat: tenká vrstva sušených trav položená přes negativ dá stopu, kterou nelze získat jinak.

Modrá není jediná možnost. Tónování dokáže otisk posunout do hnědé, fialové, olivové nebo šedé a je to nejjednodušší cesta, jak z téhož negativu získat zcela jinou náladu. Nejdostupnější dvojicí prostředků je černý čaj a jedlá soda.

Postup má obvykle dvě fáze. Nejprve se otisk krátce vloží do slabého roztoku uhličitanu sodného, který modrý pigment zesvětlí a částečně rozloží — obraz vybledne do žlutošedé a působí, jako by byl zničený. Následně se list přenese do vychladlého silného nálevu černého čaje, kde třísloviny obraz znovu vybarví, tentokrát do hnědých a sépiových tónů. Mezi oběma lázněmi i po nich se pečlivě promývá.

Rozhodující je čas v zásadité lázni. Několik desítek vteřin dá jen jemný posun do fialova, delší pobyt vede k výraznější přeměně, ale zároveň k trvalé ztrátě hustoty ve stínech. Roztok sody je proto lepší mít slabý a raději zásah opakovat. Různé druhy čaje dávají odlišné odstíny; silný černý čaj směřuje k teplé hnědé, zelený spíš k nažloutlé.

Co ovlivňuje výsledek

• Koncentrace sody a délka pobytu v zásadité lázni
• Síla a druh čajového nálevu, jeho teplota
• Klížení a složení papíru, které nálev nasaje různě
• Hustota původního otisku před tónováním
• Důkladnost promytí mezi jednotlivými lázněmi
• Doba, po kterou otisk před tónováním zrál

Tónování je nevratné, proto se vyplatí nejdřív obětovat zkušební otisk a poznamenat si přesné časy. Bez záznamu se stejný odstín podruhé zopakovat prakticky nedá.

Promytý list se suší volně, nejlépe zavěšený za jeden roh nebo položený na síťce, aby vzduch procházel i zespodu. Sušení mezi savými papíry je možné, ale papír je pak nutné několikrát vyměnit, jinak se vlhkost drží a v místě dotyku vznikne světlejší otisk. Zvlnění se srovná až po úplném zaschnutí, mírným zatížením mezi deskami.

Modrá se během prvních hodin a dní ještě prohlubuje. Otisk uložený do tmy tento proces mírně urychlí. Naopak dlouhé vystavení silnému světlu vede u kyanotypie k pozvolnému blednutí — částečně vratnému, pokud se list na několik dní vrátí do tmy. Tomu se dá předejít rámováním se sklem s UV filtrem a umístěním mimo přímé slunce.

Pro uložení se hodí obaly a proklady z neutrálního, nebělených papírů. Zásadité materiály, které se běžně doporučují u jiných fotografických technik, jsou zde nevhodné: kyanotypie na alkalické prostředí reaguje blednutím a nažloutnutím. Stejně tak se otisky nemají skladovat vedle čerstvě lakovaného dřeva nebo v prostředí s výraznými výpary.

Krátký kontrolní seznam

• Sušit volně, s přístupem vzduchu z obou stran
• Rovnat až po úplném vyschnutí, mírným tlakem
• Prvních několik dní nechat otisk v temnu dozrát
• Používat neutrální, nikoli zásadité obaly
• Skladovat v suchu a při stabilní teplotě
• Při vystavení volit sklo s UV filtrem
• Na rub tužkou zapsat papír, roztok a čas expozice
• Zkušební proužky uchovat spolu s otiskem

Kontezo je nezávislý informační projekt věnovaný kyanotypii a příbuzným alternativním fotografickým postupům. Publikuje redakčně psané texty, poznámky z praxe a přehledy postupů. Nejde o obchod ani o dílnu poskytující služby; smyslem stránek je popsat proces natolik srozumitelně, aby se podle něj dalo pracovat.

Uvedené časy, poměry a doporučení vycházejí z běžné praxe tohoto procesu a je třeba je brát jako výchozí bod, nikoli jako přesně platné hodnoty. Vlastní podmínky — voda, papír, světlo — se vždy trochu liší. Podrobnější popis projektu najdete na stránce O projektu.